Hrad Český Šternberk

Český Šternberk
Český Šterberk
Spojení
AdresaČeský Šternberk 257 27
Telefon++420 303 855101
Fax++420 303 855118
Otevřeno (rok 2001)
duben, říjenSo, Ne 900-1600
květen, záříÚt - Ne 900-1700
červen - srpenÚt - Ne 900-1800

Pár slov z historie

Text Jiří Tywoniak

Mezi středověkými hrady v Posázaví zaujímá Český Šternberk přední místo nejen svou dominantní polohou na skalnatém ostrohu nad říčním údolím, ale především vlastní stavbou dodnes prozrazující, jak složitý byl původně pevnostní charakter tohoto panského sídla. Zdejší krajina, prostoupená hlubokými lesy a nesnadno přístupná i pro svůj členitý terén, stála dlouho mimo intenzivnější osídlovací ruch. Reka Sázava tu ve styku obydlené krajiny polabské s lesnatými končinami na jihu tvořila svými příkrými břehy spíše překážku nežli spojovací článek. V době vnitřní kolonizace získali tento úsek Posázaví příslušníci rodu, jehož sídlo potom bylo v Divišově, pojmenovaném tak snad už podle prvního známého předka Diviše (žil okolo r. 1130). V letech 1218 až 1240 se připomíná jeho pra-vnuk Diviš z Divišova, purkrabí prácheňský, později královský maršálek. Jeho syn Zdeslav (v letech 1235 až 1241 zvaný z Chlumce) byl ve službách králevice Přemysla (provázel ho do Rakous), jenž se pak stal českým králem jako Přemysl Otakar II.; Zdeslav se připomíná r. 1253 jako královský číšník. Nedaleko rodové kolébky na strmém ostrohu nad řekou Sázavou si zbudoval nové pevnější sídlo. Raně gotický hrad, který tu vystavěl, dostal podle německého pojme-nování zakladatelova erbovního znamení (hvězda) název Šternberk (poprvé se odtud psal Zdeslav r. 1242). Za uhájení Olomouce r. 1253 proti uherskému králi Bélovi IV. získal územní majetek na Moravě (severně od Olomouce, kde pak byl založen druhý hrad Šternberk), a tak patřili potom Sternberkové k předním rodům v této zemi. Zdeslavova účast při obraně Olomouce byla pozdějšími kronikáři nesprávně připisována jeho synu Jaroslavovi, jenž prý tu r. 1241 porazil Tatary. Z toho pak vznikla zcela nehistorická tradice, která byla vyvrácena až v nové době.

Český Šterberk od východu. Lept A. Pucherny

Původní raně gotická podoba šternberského hradu je částečně skryta ve zdivu pod pozdějšími přestavbami. Už sama strategická poloha stavby - na úzkém skalnatém ostrohu vypínajícím se na východní straně nad hladinou Sázavy a na západní straně nad údolím potoka - prozrazuje dobu vzniku, 13. století. Hrad byl postaven v dolní části tohoto úzkého hřebenu. Od východu byl výborně chráněn příkrým svahem spadajícím do říčního údolí, svah západní je poněkud mír-nější, takže tu bylo možno zřídit přístupovou cestu. Ostroh stoupá dále k jihu až na vzdálený zalesněný vrchol. Takto členěný terén byl hned od počátku zabezpečen důkladným opevňovacím systémem. Na severu i na jihu od vlastního hradu byl ostroh přeťat příkopy; severní příkop byl upraven v nevelké předhradí, nad nímž do skály zakotvena vysoká masivní válcovitá věž s břitem obráceným k západu směrem k přístu-pové cestě, která sem jde dodnes serpentinou z údolí od potoka. Jižní příkop byl ponechán ve své šíři i hloubce (částečně je dochován ve sklepě pod horní terasou), aby znemožňoval přístup od vyšší části ostrohu. Na okraji příkopu byla po celé šířce staveniště zbudována mohutná hrano-lová obytná věž, obrácená proti jihu silnou štíto-vou zdí (dochována v přízemí).

kresba A. Zástěry

V úzkém prostoru chráněném těmito dvěma věžemi byly postaveny zbývající hradní objekty. Stály nad východním srázem ostrohu. Za příčnou zdí severního dvorku to byla nejprve velká věžová budova, vlastní palác. Za ním pak stála původní hradní kaple, orientovaná k východu; její tříboký závěr dodnes vystupuje z hradního průčelí. Další prostor v tomto směru byl vyplněn objekty blíže neurčenými. Po celé délce západní strany chránila nezastavěný prostor nádvoří mohutná vysoká ohradní zeď, stojící nad skalna-tou strání nad přístupovou cestou./p>

Kde byl vlastní přístup do hradu, není dosud jednoznačně rozhodnuto. Dnešní vchod ve výši prvního patra na západní straně je pozdní, dříve nebyl možný z důvodů obranných. Přijatelnější by byla domněnka, že vstup byl původně asi od jihu cestou podél západní fronty hradu do před-pokládané brány chráněné hranolovou věží. Nej-nověji však byl vysloven názor, že vzhledem k přílišnému stoupání touto cestou až k nejvyšší-mu bodu na jižní straně je pravděpodobnější vstup na nižší severní straně u válcové věže. Výškový rozdíl mezi předhradím a úrovní sever-ního dvorku bylo ovšem nutno překonat pomocí schodiště (nebo nájezdu) a padacího můstku přes branku v obvodové příční zdi po levé -straně věže. Brankou by se vcházelo do dvorku ukonče-ného za věží druhou silnou příčnou zdí; teprve v ní by byl vstup do obytné části hradu.

Obranný hradní systém byl později doplněn na straně severní dalším významným článkem. Nevysoko nad řekou, na počátku ostrohu byla zbudována hranolová věž, vysoká asi tři patra; přístupna byla pouze od jihu lomeným portálem ve výši prvního patra. Úzké pravoúhlé střílny jsou situovány většinou k východu, k řece. S horním předhradím byla věž spojena vysokou hradbou, která stoupala od jejího jihozápadního nároží vzhůru po okraji ostrohu.

Vybudování severní předsunuté bašty se klade do první poloviny 14. století, kdy hrad patřil Zdeslavu ze Šternberka, jenž kolem r. 1315 zdědil po příbuzném Tobiáši z Benešova pevný hrad Konopiště s městečkem Benešovem. Oba hrady pak měly dlouho společné osudy. V r. 1377 se polovina šternberského zboží stala královským lénem v držbě Albrechta ze Šternberka.

Na počátku husitských válek patřilo celé zdejší panství i Konopiště Petrovi ze Šternberka, jenž je znám jako rozhodný nepřítel husitského revo-lučního ímutí. Vystoupil proti němu několikrát vojensky (r. 1419 přepadl husitské poutníky u Nahorub, r. 1420 bojoval proti Žižkovi u Sudo-měře a u Poříčí nad Sáz.); padl v bitvě pod Vyšehradem r. 1420, pomáhaje císaři Zikmundo-vi. Jeho odchod z politického dění vlastně za-chránil šternberské hrady před dobytím stále sílící husitskou stranou. Petrova vdova Perchta, rozená z Kravař, se totiž i se svými poddanými přihlásila k programu známých čtyř pražských artikulů a tím se jí dostalo ochrany mírnější husitské strany, tzv. pražanů.

Rytířský sál

Zdejší šternberská větev vymřela Perchtiným synem Petrem, který odkázal Český Šternberk svému poručníkovi Aleši Holickému ze Sternberka, členovi druhé větve. Panství Konopiště se tehdy majetkově oddělilo, zdědil je Petrův bratr Zdeněk. Alšovým dědicem se stal jeho nezletilý vnuk Petr, jemuž po otci připadl hrad Leštno (nyní Líšno) u Benešova. Petrovým poručníkem byl Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, známý svou účastí na veřejném dění v druhé polovině 15. století. Z původního stoupence Jiřího z Podě-brad se stal vášnivým odpůrcem jeho politiky, vůdcem neblaze proslulé Jednoty zelenohorské a hlavním exponentem zahraniční intervence.

Hned na počátku domácí války Jednoty s králem Jiřím vložil Zdeněk na Český Šternberk svou vojenskou posádku; mladý Petr se zatím utekl na Moravu. Královské vojsko oblehlo v r. 1467 všechny Zdeňkovy hrady, mezi nimi i pevný Český Šternberk. Když nemohlo být hradu hned dobyto, byl obklíčen obléhacími baštami, aby byl vyhladověn; z okolních návrší byl ostřelován z velkých praků (snad na to upomíná samota Prak na protilehlém návrší). Výsledek se dostavil až po příchodu vojenské posily královského vojska. Rozbořený hrad byl poté i se zdejším panstvím zastaven nejprve nejvyššímu písaři Burianu Trčkovi z Lípy, který měl o dobytí hradu největší zásluhy; po něm je držel Čeněk z Kunštátu. Petrovi ze Šternberka byl hrad vrácen (spolu s Leštnem) až v r. 1479. V roce 1490 zrušil král Vladislav Jagelonský někdejší manský závazek poloviny šternberského zboží ke královské koruně.

lept A. Pucherny

Dobytí Českého Šternberka v domácí válce r. 1467 a jeho rozboření mělo za následek důklad-nou obnovu, případně i přestavbu a zdokonalení obranného systému. Stavební práce trvaly dosti dlouho, konaly se v posledních desetiletích 15. a na počátku 16. století. Obnova hradu v mnohém odstranila stopy původní architektury. Dodnes se z této pozdně gotické úpravy dochovalo několik dobových detailů, z nichž možno usuzovat na ráz a rozsah přestavby. Jsou to zejména arkýř na západní straně a vlašský komín u seve-rovýchodního nároží, dále kamenné krakorce tří arkýřů na východním průčelí (v jižní části). Stavebně tehdy přibyla část na severovýchodě (lichoběžníkového půdorysu - hradní kuchyně s gotickým oknem a sedačkami) a na jižní straně (úzké křídlo obdélníkového půdorysu); zastavěna byla také značná část nádvoří při západní obřadní zdi, takže zůstalo jen malé vnitřní nádvoří. Nad jeho východní stranou vyniká řada profilo-vaných krakorců nesoucích v druhém patře pavlač.

Pozdně gotického původu jsou pravděpodobně vnitřní zdi v přízemí a snad i v patrech, valené klenby a jednoduché sedlové portály; složitější portálek s protínajícími se pruty nalezneme ve východním křídle, v prvním patře (snad sem osazen dodatečně). Nejlépe je dochována část jižní (přízemí i patra). Do třetího patra někdejší hranolové věže se vchází sedlovým portálem (s přetínajícími se pruty) s původními dveřmi (oplechovány plátky s rozetkami); prostor má křížovou klenbu.

lept V. Bergera

Úprava provedená počátkem 16. století také přeorientovala vstup do objektu. Zbudování lichoběžníkového křídla na severní straně totiž znemožnilo dosavadní přístup touto stranou. Byl tedy zřízen nový, pravděpodobně v místech dnešního bočního vstupu na západní straně. Přístup k němu byl snad již tehdy zabezpečen předsunutou branou, postavenou na ohbí cesty pod západním svahem. Na tuto první bránu navazovala ohradní zeď vedoucí k nově zbudo-vané baště půlkruhového půdorysu, která střežila vstup do druhé brány stojící od ní napravo (na místě dnešních vstupních vrat dolního nádvoří). Vpravo za branou snad už tehdy cesta pokračo-vala krytým schodištěm po parkánu k vlastnímu vchodu do objektu.

Obrana byla tehdy zlepšena také opevněním severního předhradí. Zde vystavěna mohutná zeď (na vnitřní straně dochován zbytek sgrafitové výzdoby). Západní nároží zpevněno zmíněnou již drobnou baštou půlkruhového půdorysu, v sousedství druhé brány. Také na jižní straně byl objekt velkoryse zajištěn. Na samostatné skále, oddělené z obou stran příkopy, zbudována válcová věž (síla zdiva asi 3,5 m, výška asi 14 m) s cimbuřím, přístupná jen ve výši patra sedlovým portálem na východní straně; střílna hledí k severovýchodu. Další obranný článek byl sou-časně postaven ještě dále k jihu, asi 200 m od objektu. .Tam zbudována mohutná pozdně go-tická předsunutá bašta s ostrým, břitem směrují-cím k jihu. Chráněna je hlubokým příkopem vytesaným ve skále a samostatnou hradbou podkovovitého půdorysu. Do obranného patra bašty se vstupuje po točitém schodišti, situova-ném na straně protilehlé břitu; úzké chodbičky v. silném zdivu končí střílnami. V přízemí bašty je místnost lahvovitě zaklenutá, přístupná pů-vodně jen čtvercovým otvorem v podlaze střed-ního prostoru šlo kdysi o zásobárnu, později snad o vězení ("hladomorna").

Císař Matyáš - rytina Petr Soutman

Stavebníkem starší části těchto úprav byl nepo-chybně Petr Holický ze Šternberka, který po celou dobu přestavby sídlil na Leštně, kde také zemřel (r. 1514). Jeho syn a dědic Jan přestavbu dokončil. Hrad se opět zaskvěl ve své dominantní poloze, rozšířen a ještě pevnější nežli předtím. Stal se důstojným sídlem příslušníka panského rodu a současně i správním střediskem dosti už rozlehlé pozemkové držby. Šternberské panství tehdy zahrnovalo kromě vlastního hradu s pivo-varem a s městečkem pod ním ještě dva mlýny, tři poplužní dvory, městečka Uhlířské Janovice a Divišov, 12 vesnic a díly v 6 vsích dalších, most (s mýtem) přes Sázavu u Tichonic, přilehlé lesy, díl řek Sázavy a Blanice i potoků; kromě toho sem patřily ještě tři vsi pusté. Janovy statky si r. 1566 rozdělili jeho synové: Český Šternberk získal Václav, Leštno Otakar. Obě pan-ství pak už prodělávala odlišný historický vývoj.

Václavův syn Petr Karel Holický ze Šternberka si nahradil ztrátu Leštna na jiné straně, v bez-prostředním sousedství. V r. 1596 mu prodal Rudolf II. někdejší biskupský statek Trhový Štěpánov a statek Dalkovice; později ještě získal statek Kácovec a ves Dalovy. Už předtím dostal královská privilegia na zvýšení mýta na mostě u Tichonic (výtěžek sloužil k opravě silnice na Uhlířské Janovice a Kolín).

Petrův syn a dědic Oldřich zemřel ještě před výbuchem třicetileté války, která potom pusto-šila i šternberské panství. Za velkého povstání venkovského bídu, jež vzplanulo r. 1626 na Čáslavsku proti novému pobělohorskému režimu a potom zachvátilo i valnou část Kouřimská, byl v r. 1627 zdejší hrad vydrancován houfem vzbou-řenců, kteří sem přitáhli po dobytí Rataj. Tehdy patřilo panství nezletilému Václavu Jiřímu Holickému ze Šternberka.

Také v posledních válečných letech zakoušel celý zdejší kraj válečné hrůzy. Za švédského vpádu v r. 1648 byla na Českém Šternberků císařská posádka, která měla chránit důležitou spojovací cestu z Polabí na jih. V širé oblasti od Prahy až po České Budějovice to bylo vlastně jediné císařské vojsko. Tvořila je pěší jednotka, posílená někdy i několika jízdními kompaniemi, které odtud vyjížděly i do vzdáleného okolí, až ku Praze, aby kontrolovaly krajinu a přepadaly švédské jednotky. Nepřátelské oddíly, když nemohly dobýt pevného hradu, se mstily drancováním a vypalováním nechráněných vesnic. Ještě dlouho po válce patřil zdejší kraj k oblas-tem, jež se nemohly vzpamatovat ze všeobecného zpustošení. Dokládají to např. i data prvního našeho katastru poddanské půdy z r. 1654. Na šternberském dominiu bylo tehdy zjištěno v čty-řech městečkách a třiceti vsích celkem 342 used-lých poddanských rodin - přitom však bylo 51 selských usedlostí, 317 chalup a 5 domků pustých, bez hospodáře. Léta neúrody přinášela s sebou hladomor i na Českém Šternberků, odkud máme o tom soudobé doklady. "Po ta léta lebedy a všeliké byliny jako hovada požívají, mnozí ztrávíce se, pomřeli a mrou, jiní po království kus chleba žebrajíce toulají. . . aniž toho hadru pro přikrytí těl svejch na sobě mají, nýbrž spolu s ženami a dítkami s obnaženejmi těly, že lítostivě na ten ubohej lid hleděti jesti, chodějí" - taková byla situace šternberských poddaných ještě r. 1667, jak ji tehdy popsal zdejší vrchnostenský úředník. Není tedy divu, že poddaní nemohli na panství vydržet a utíkali jinam.

Hradní kaple - rokokový oltář

Ve stejné době žila šternberská vrchnost pocho-pitelně jinak. V r. 1664 Václav Jiří Holický sice odprodal Trhový Štěpánov, ale už předtím získal statek Radovesnice, ležící v úrodnějším kraji. Přitom záhy přikročil k stavební obnově svého sídla, aby důstojně reprezentovalo majitele, který usiloval i o společenský lesk svého rodu (povýšen do stavu říšských hrabat).

Dosavadní jednotlivé články středověké architektury byly při nových stavebních úpravách začleněny do jednotné stavební podoby, která dostala raně barokní vnější tvář. Podrobnosti změn prozrazuje vnitřní úprava. Do horního vnitřního nádvoří bylo tehdy vestavěno barokní schodiště vedoucí do druhého patra. Některé tamní prostory byly upraveny s dobovým pře-pychem. Je to zejména hlavní síň ("rytířský sál") v západním, traktu, která tu vznikla na místě několika menších komnat z doby pozdně gotické přestavby. Nejpozoruhodnější je její honosná štukatura, zdobící široký pás pod patou původně plochého stropu. Je prostoupen figurál-ními i ornamentálními reliéfy (střídavě ženské postavy přecházející v rostlinné voluty a géniové stojící ve výklencích mušlovitě zakončených; v rozích drží géniové velké koše s ovocem).

V široké římse pod pásem jsou zasazeny kartuie s malovanými znaky. Výzdoba pokračuje na východní stěně nad dvěma krby velkými znako-vými kartušemi mezi karyatidami. Kratší stěny místnosti jsou zdobeny jednodušeji, jen výklenky s mušlí a nízkou kartuší. Bohatou štukovou výzdobu má i sousední kaple sv. Šebestiána, která byla zřízena v prostoře někdejší hranolové věže a jejího jižního přístavku: křížová klenba o dvou polích je ozdobena štukovými rozvilinami a kartušemi, na širokém pasu oddělujícím kle-nební pole jsou štukové kartuše a lupeny. Podobně jsou ozdobeny štukaturou i dvě východní komnaty.

Autorem štukové výzdoby je nepochybně vlašský štukatér Carlo Brentano z Milánská, jehož pobyt je na zdejším panství doložen v r. 1660 a 1667 - do tohoto časového rozmezí možno tedy klást jeho účast na vnitřní výzdobě dostavěného hradu.

Žlutý salon

Rodová větev Holických ze Šternberka vymřela Janem Václavem (f r. 1712), který zastával některé veřejné úřady; byl též hejtmanem Kouřimského kraje. Jeho dědičkou se stala jediná dcera Anna Marie Amabilie, za níž přibyl malý statek Třebešice. Její manžel Jan Maxmi-lián z Gotzenu provedl některé úpravy hradního okolí (hlavně přístupové cesty); r. 1723 byla u Brtnice postavena socha sv. Prokopa. Snad je už jeho dílem stavba tzv. nového zámku při ohradní zdi dolního nádvoří (pro úřední kancelář a byty úředníků), jakož i úprava terénu za ním (rozsáhlá terasa na troskách středověkých hra-debních zdí). Plocha získaná terasou zřejmě nestačila představám o rozsahu zámecké zahrady, proto byla patrně už tehdy založena nová zahrada na vhodnějším místě na protilehlém břehu Sázavy, přímo proti hradu; letohrádek, který tu byl současně zřízen, měl naznačovat alespoň v této podobě pohodlnější panské obydlí, nežli byl starý hrad.

Dědičkou panství byla dcera Marie Barbora z Gotzenu, později provdaná za Františka Anto-nína z Roggendorfu. Za její vlády nastal nezadr-žitelný úpadek v hospodářství, takže musela odprodávat některé části svého majetku. V r. 1752 prodala klášteru v Emauzích statek Třebe-šice i s některými vesnicemi, které odedávna patřily k Českému Šternberků. Zbývající zadlu-žené panství muselo být už v příštím roce odhadnuto pro věřitele. Z podrobného elaborátu, pořízeného pro tento účel, známe dobře rozsah dominia i jeho jednotlivých součástí. V šternber-ském hradě se tehdy vypočítává velký sál, dvě velké jídelny (tabulnice), 25 různých pokojů, 8 komor a kvelbů a kuchyň. Dále tu byly 2 sklepy a sušárna ovoce. V novostavbě dolního zámku bylo v patře 7 pokojů a kuchyň, v přízemí 2 stáje (na 8 koní) a 2 kolny na vozy. Zahrada na druhém břehu Sázavy proti hradu obsahovala alej okrasných stromů, ovocné zákrsky i stromy vysokokmenné. U sadu byl letohrádek s velkým sálem uprostřed a s 2 pokoji a kuchyní po stra-nách, dále ještě skleník (oranžérie) s vlašskými stromy. Vrchnosti tehdy patřilo 10 poplužních dvorů, 5 ovčínů, 52 rybníků, pivovar, 2 vino-palny, sklárna (u Poříčka), lesy apod.; na panství žilo přes 3 000 poddaných.

Ani vnucená správa (sekvestrem byl známý eko-nom Josef Puteani) však nebyla s to zažehnat hrozící úplný úpadek. Nestačil ani prodej statku Trhový Štěpánov (r. 1756) - nakonec došlo i na šternberské panství. V r. 1760 je v dražbě koupil Michal Čejka z Olbramovic. Nový majitel úpadek panství zastavil, dokonce přispěl k ozdobě okolí svého sídla (u cest postaveny r. 1771 sochy sv. Vendelína a Františka Xav., zámecká zahrada za řekou proměněna ve francouzský park se složitým půdorysem lipových alejí a habrových stě n' s partery vroubenými loubím a s labyrinty na kamenných terasách). K důkladné přestavbě starého hradu v barokní nebo už rokokový zámek však naštěstí nedošlo, podobná novostavba nebyla postavena ani v novém parku.

V r. 1795 koupil Český Šternberk JUDr. Ferdi-nand Hirsch ze Sternfeldu, zemský advokát (krátce předtím nobilitovaný), který provedl některé rušivé zásahy do hradní architektury (na jižní straně rozšířena terasa kolem válcové bašty, v níž přízemní zdivo vylámáno, aby mohla sloužit jako altán). I když jeho úpravy vtiskly hradu dnešní střízlivou vnější podobu, nedotkly se samé podstaty staveb, protože ani Hirsch neměl dostatek finančních prostředků. V držbě Českého Šternberka ho pak následovali syn Adolf (1803-1811) a dcera Luisa, provdaná Somsichová ze Saardu (1811 -1838). Do jejího období spadá vybudování široké přístupové cesty od jihu po přemostěném hlubokém příkopu (kamenný klenutý most postaven r. 1829). Luisin syn Adolf Somsich prodal své dědictví r. 1841 Zdeňkovi ze Šternberka, v jehož rodě zůstal po tři generace; v r. 1949 v revizi pozemkové reformy připadl jako kulturní majetek československému státu.

Stavební úpravy prováděné po r. 1841 měly v podstatě jen udržovací ráz, protože hrad nebyl novým, majitelem pravidelně obýván. Změna nastala až počátkem 20. století, kdy byly prove-deny rozsáhlejší práce, jak stavebně zajišťovací (1904-1905), tak i užitkově účelové (vodovod, elektrické osvětlení, úprava interiérů). Poslední úpravy za soukromého majitele se datují do po-čátku 20. let našeho století. Při nich byla někdejší válcová bašta na horní terase proměněna v kapli sv. Jiří (r. 1923), do jejíhož novogotického portá-lu byl zasazen raně gotický tympanon, pocháze-jící pravděpodobně z původní hradní kaple (v bohatém listoví vinné révy rekonstruovaný reliéf Madony). Za státní správy bylo provedeno zejména důkladné stavební zajištění základů východního zdiva celého objektu. V r. 1969 byly dokončeny úpravy dolního zámku (poškozen požárem v r. 1951) pro účely společenské (v pří-zemí zámecká vinárna) a instalační (v patře moderní vstupní expozice k dějinám hradu a panství).

K hlavním pozoruhodnostem, které poutají návštěvníky hradu, patří bohatá sbírka mědi-rytin zobrazujících události třecetileté války. Význam sbírky spočívá jak v její monotematič-nosti, tak i v obsáhlosti (asi 400 kusů). Většina rytin pochází od známého umělce švýcarského původu Matouše Meriana (1593-1650) z proslu-lého díla Teatrum Europaeum, vydávaného ve Frankfurtu nad M. jako ilustrovaná kronika významných soudobých událostí. Některé rytiny jsou dílem pražských rytců Jiljího Sadelera (1570-1629) a zejména Václava Hollara z Prách-ně (1607-1677), který se u Meriana ve Frank-furtu vyučil mědirytectví a později žil většinou v Anglii. Podle námětů lze sbírku rozdělit na tři hlavní oddíly: rytiny zobrazující události váleč-ných let 1618-1648, portréty význačných osob a politické letáky, pamflety, drobné tisky. Rytiny byly původně rozvěšeny po chodbách a na schodišti, nyní je jim věnována zvláštní expozice ve dvou nově adaptovaných místnos-tech v II. patře.

Z početného hradního inventáře je třeba ještě upozornit na některé vystavené obrazy. V kapli je to oltářní obraz sv. Šebestiána; dříve byl při-pisován českému malíři Karlu Skřetovi - patrně však jde o manýristickou práci neznámého nizozemského malíře; také podobizna starce, připisovaná okruhu Petra Brandla, budí zaslou-ženou pozornost. Ve velké síni možno zhlédnout několik velkých kopií podobizen císařských voje-vůdců z třicetileté války. V přilehlém tzv. žlutém salónku, kde byly při poslední úpravě odkryty a restaurovány empírové nástěnné malby, zaujme portrét Karoliny ze Šternberka od Františka Ženíška (r. 1892). V jídelně, zařízené nábytkem pseudorenesančního slohu, je nejzajímavější vel-ký obraz od italského malíře Francesca Marchetti-ho (konec 17. stol.). Představuje české poselstvo, vedené Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka, jak žádá francouzského krále Karla VII. r. 1457 o ruku jeho dcery pro českého krále Ladislava Pohrobka. Ve vstupní expozici v dolním zámku je vystaven portrét Kašpara Šternberka, přírodo-vědce a spoluzakladatele Národního musea, od A. Clarota (r. 1836).

Z drobných předmětů umělecko-historických si zaslouží pozornosti zejména dva rokokové relikviáře v podobě sošek sv. Alžběty a Jana Nep.; jsou vystaveny na oltáři v hradní kapli. V posled-ní době byl návštěvníkům zpřístupněn tzv. šternberský poklad, nalezený v odlehlém hrad-ním prostoru na jaře 1971. Obsahuje mj. řadu drobných starožitností ze 17. a 18. století. Zvláště roztomilé jsou některé miniaturní před-měty ze stříbra (např. vázičky s plastickými ozdobami, studna s dětskými figurkami, kolébka, gondoly s figurkami veslařů, houpací koníček, holubník s plastickými holubičkami a amorkem s dopisem v ruce, kropicí konvička s motivy hrajících si putti apod.). Mezi nalezenými před-měty byly též miniaturní portréty na slonové kosti a série portrétů od A. Miillera (akvarelová křída na papíře, r. 1725). Předměty byly původně chovány na nedalekém Komorním Hrádku v majetku tamní rodiny Khevehiillerů. Nyní jsou vhodně vystaveny v několika dobových vitrínách v nově adaptovaných místnostech v II. patře. Expozice dobře dokresluje prostředí, v němž v minulých stoletích žili na svých statcích zámožní velkostatkáři.

Prohlídka Českého Šternberka zanechává v po-zorných návštěvnících hluboký dojem, který nevyvolává jenom krásné přírodní prostředí, jemuž tento kamenný svědek minulosti dominuje už tolik století. Zdejší hrad je skutečně jedinečný v několika směrech. Platí to v první řadě o jeho architektuře. Na rozdíl od mnoha jiných pan-ských hradů, z nichž zůstaly jen zříceniny, se Český Šternberk dochoval celkově málo porušen, jako svědek všech architektonických proměn své podstaty. Zasloužený zájem vzbuzuje rovněž jeho velkorysý obranný systém a v neposlední řadě také některé exponáty v jeho interiérech.

Literatura

  1. A. N. Vlasák: Okres Vlašimský. Praha 1874
  2. A. Podlaha: Soupis památek hist. a uměl. v pól. okresu Benešovském. Praha 1911
  3. A. Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království Českého XV. Praha 1927
  4. J. Tywoniak: Carlo Brentano a raně barokní přestavba hradu C. Šternberk. Zprávy památkové péče XVII. 1957
  5. D. Líbal: Český Šternberk. Praha 1959
  6. J. Tywoniak: Na českošternberském panství po válce třicetileté. Sborník vlastiv. prací z Podblanicka 3, 1959
  7. Týž: Panství Český Šternberk v polovině 18. století. Tamže 10, 1969
  8. D. Menclová: České hrady. Praha 1972


Český Šternberk