O Zikmundově ztracené pokladně

Zima toho roku pěkně zalézala i pod ty nejhuňatější kožichy. Už před Vánocemi každou noc mrzlo, až praštělo. Po Novém roce ale nastala velká obleva a močály kolem Labe se proměnily v zrádné pasti.

Po proudu řeky směrem k dnešnímu Týnci nad Labem táhl pomalu a těžce praporec Žižkových lučištníků. Bořili se cestou do bezedného bahna a každou chvíli některý z nich sklouzl do obrovské kaluže. Boží bojovníci měli v úmyslu ještě do setmění dorazit k bránám Kutné Hory, aby ji vysvobodili ze Zikmundova obležení. Slepý hejtman za poslední tři roky křižoval Polabím sem tam, ale dnes museli všichni dávat pozor na zrádná rašeliniště. Špatně zvolená cesta by jim mohla být osudná.

Světla valem ubývalo a na kostelíku ve vesničce Rasochy zacinkalo klekání. Kdo mohl, zalezl do své chalupy, zavřel okenice a dveře na závoru. Jenom bratříci s těžkými pavézami neměli kde hlavy složit. Jízdní hlídka však přivezla dobrou zprávu, na kraji vesnice jim jeden dobrý hospodář otevřel stodolu. Najednou se v jejich dočasném ležení objevil zvěd. Sotva dechu popadal a hned se sháněl po veliteli. "Němci nám jsou v patách, přeplavili se na pramicích u Řečan a když se jun včas nepostavíme, zaženou nás tady do toho bahna. Utopíme se jako slepá koťata."

V několika minutách byl tábor připravený k obraně. "Odvahu, moji věrní," povzbuzoval Žižka svoje unavené bojovníky. "Ramena starého Labe a bezedné bahno nám teď snad pomohou."

Najednou strázní přivádějí do hlavního stanu nějakého Člověka v krátkém kožíšku, který v rychlosti vypověděl, že zahlédl za řekou Zikmundovy oddíly, jak se chystají udeřit na husity, aby snad nepřišli Kutné Hoře na pomoc. "Znám tu od mládí každou píď země jako nikdo jiný. Bez boje křižáky obelstíme."

Rybář jménem Racek pak rychle vysvětlil 2ižkovi a ostatním velitelům svůj úmysl. Převede Němce na nebezpečné místo a bratříci je tam obklíčí. Chvatně se rozloučil a zmizel, jak se objevil.

Ke své chatě dorazil právě včas. Za chvilku se už několik těžkooděnců dobývalo dovnitř. Jeden z nich se lámanou češtinou ptal na cestu. Velitel se svým pobočníkem pak zasedl ke stolu a poručil si horké mléko. V jizbě bylo příjemně teplo a žoldákům se najednou nikam moc nechtělo. Z hovoru Racek vyrozuměl, že na husity chtějí udeřit až ráno. Rybář se nabídl, že ještě za tmy vyvede jejich oddíl na spolehlivou cestu. Velitel byl nejdříve nedůvěřivý, ale pak svolil. Ovšem po každém boku měl Racek jednoho železného jezdce. Za nimi postupoval zbytek jízdních, houf pěšáků, vozy s municí, zásobami a také několik děl.

Šli opatrně, krok za krokem. Cesta se nebezpečně zúžila a museli postupovat husím pochodem. Písek šustil pod koly, obruče se do něho bořily čím dál víc a koně taky. S vypětím všech sil se dovlekli na nějaké pískoviště. Nikdo z nich ale nevěděl, že to je ostrov, který vznikl při minulé povodni.

Pochodeň, kterou rybář celou cestu nesl, dohořela a než se Němci vzpamatovali Racek odvážným skokem zmizel ve tmě. Známou cestičkou pospíchal k Žižkovu ležení, tam vojevůdci všechno vypověděl. Zanedlouho táhl směrem ke křižáckému stanovišti husitský voj. Němci byli úplně obklíčeni.

Při rozbřesku zaječela husitská polnice a převrátila v nepřátelském ležení všechno vzhůru nohama. Křižáci se nemohli vzpamatovat z toho nečekaného překvapení. Teprve teď viděli, že zůstali sevřeni na těsném ostrůvku, ze kterého nebylo úniku. Pobíhali jako myši v pasti, ale každý odpor byl už marný. V táboře bratříků se zvedl radostný pokřik. Dobyli velikého vítězství bez ztráty jediného života, Žižka vybídl Zikmundovy bojovníky, aby složili zbraně. Někteří poslechli hned, jiní se zdráhali. Nakonec však i oni odhodili kuše a meče na pískoviště.

Vítězové pak ještě pátrali po válečné Zikmundově pokladně. Ačkoli prohledali všechny vozy, nikde nebyla. Lidé si pak vyprávěli, že v tom zmatku ji snad jeden křižák stačil někde zakopat.

Poklad rostl v ústech vypravěčů a dodával mnoha dobrodruhům chuť do hledání. Kopalo se na několika místech, celé vršky v okolí byly srovnány se zemí, ale po zlatě ani potuchy. Možná stále ještě čeká na svého šťastného nálezce.

Milan Čejka - MF Dnes 18. 7. 2001