O spiknuti v Kolíně léta Páně 1427

Osm let po živelném výbuchu husitské revoluce a po sérii zdrcujících porážek křížových výprav, na nichž výkvět evropského rytířstva ztrácel nejen životní ideály, začaly třecí plochy uvnitř husitské jednoty (která jednotou byla vždy jen v čase ohrožení) nebezpečně drhnout. Rozkol mezi umírněnou stranou, kterou představovali Pražané, a radikály, jimiž byla polní vojska Táborů a Sirotků (bývalí Žižkovi vojáci), odvrátila roku 1427 jen další celoevropské tažení, které opět se spojivší husité krvavě rozprášili u Tachova. Všechna tři vojska poté oblehla Plzeň, ale k dobytí města nedošlo, protože vrchní velitel Prokop Holý dostal zprávu, že se chystá přepadení Prahy, a že spiklenci se právě radí v dobře opevněném Kolíně.

Kolín, který už roku 1421 otevřel brány vojům zuřivého kněze Želivského, byl od té doby sice počítán mezi města husitská, ale díky stále ještě početnému německému patriciátu to s planutím pro víru pod obojí nebylo tak žhavé.

Roku 1427 zde byl hejtmanem zeman Diviš Bořek z Miletínka, husita, který podle potřeby střídavě táhl s umírněnou kališnickou šlechtou a střídavě s radikály. A v onom pohnutém roce zřejmě prožíval další obrácení korouhve.

Zřejmě proto nezasáhl proti spiklencům, kteří se zde sešli ve čtvrtek 4. září 1427 v hojném počtu i s ozbrojenou čeledí, a je velmi pravděpodobné (byť ne dokázané), že s nimi zasedl k jednomu stolu. Cílem šlechtických spiklenců bylo přepadení Prahy a uvedení císaře Zikmunda na český trůn. Počítali zejména s rozkolem mezi husitskými svazy, a tudíž i podporou Pražanů. Plán měli jednoduchý. V sobotu ráno jim jejich přívrženci v hlavním městě otevřou bránu, ozbrojené houfy vniknou do ulic, obsadí strategická místa a pod heslem "Pokoj svatý" získají pražský lid na svou stranu. Nepočítali ovšem s dvojitým agentem ve svém středu. Byl jím Vilém Kostka s Postupic, který nesdílel převratné nadšení ostatních a ještě téhož dne o všem informoval jednoho z pražských konšelů. Praha byla připravena, a když spiklenci se 600 jezdci vpadli do města, padli do pasti. Většina z nich byla ubita, někteří se utopili ve Vltavě, jiní skončili na popravišti nebo ve vězení.

Když o pět dní později vtáhl do Prahy Prokop Holý, dlouho se zde nezdržel a pokračoval dál rozhodnut skončit se zrádci v Kolíně a dalších východočeských městech.

Polní vojsko dorazilo před pevné hradby kolínské 14. září, rozbilo tábor a hned začalo město dobývat. Prokop měl na Kolínské pivku ".. .že sú v Kolíně o to vskočenie do Prahy radu brali".

Jenže i když boží bojovníci pálili na město ze všech děl, až pobořili věž Nové brány (zvané později též Pražská a stojící ve stejnojmenné ulici), kopali podkopy a zapalovali střechy domů, vrhali za hradby oheň i nečistotu, vše bylo marno. Kolín odolával. O konci tříměsíčního boje nakonec rozhodla svou aktivitou městská chudina a řemeslníci, sympatizující s husitskými radikály. A tak byl hejtman Diviš Bořek z Miletínka navzdory přání německého patriciátu pokračovat v boji donucen sjednat s knězem Prokopem příměří. Podle něj směl odejít se stovkou vlastních lidí i východočeským sborem.

Po vstupu sirotčích vojsk do Kolína vyhnal nový hejtman Jan Rušinovský z města všechny, kdo pomáhali spiklencům. Kolín se tak stal pravověrným husitským městem, kterým zůstal neochvějně až do osudné bitvy u Lipan roku 1434, kdy poskytl prchajícím poraženým Sirotkům v čele s Janem Čapkem ze Sán bezpečnou ochranu. Ale o tom už obrazy na kolínské radnici nevyprávějí.

MARTIN DRAHOVZAL