Jak čert pomohl dřevorubci

Kolem Černých Voděrad bývaly do pradávných časů hluboké a temné lesy. Pro tmavou barvu se jim říkalo černé, odtud název nejen Voděrad, ale i nedalekého Kostelce. Dodnes jsou zachovány jejich zbytky - Voděradské bučiny, od roku 1965 přírodní rezervace na rozloze 660 hektarů.

Ve Voděradech se domorodci vesměs živili těžbou a zpracováním dřeva. Dneska je to legrace, motorové pily, traktory a spousta další techniky. Jenomže zkuste porazit stoleté dubisko pilou kaprovkou, zbavit ho pomocí sekery větvi a ještě odtáhnout někam do údolí! A to ještě dřevorubcům komplikovali život čerti, kteří sídlili nad meandry Jevanského potoka. Nikdo dnes netuší, jak se tehdy potoku říkalo, ale po čertech můžeme najít spoustu stop. Třeba díry ve skalách kde původně bydleli nebo trosky mlýna a flokárny. Na jejich místech stávaly původně čertovské hrádky.

Každý ví, že ďáblíci trvale sídlili v neznámém a tajemném podzemí. Na povrchu se zdržovali jen krátkodobě, šlo o něco jako přechodné bydliště, možná o víkendové chaty.

Dřevorubec Bezouška měl již své zvyky. Bylo mu přes padesát let a zimomřivost zaháněl o přestávkách mezi prací u ohníčku, co si rozdělával ze suchých větví již dříve pokácených stromů. Pravidelně den co den oheň udržoval celé dlouhé hodiny, které v lese trávil. To ale vadilo čertům. Měli totiž od pekelných ohňů prohřáté kožichy a bylo jim na zemi stále horko. A nějaký dřevorubec si bude ještě rozdělávat ohníčky... Leccos Bezouškovi naznačovali, občas na něho vybafli zpoza pařezu, někdy i z koruny stromu. Jenomže ten jejich výstrahy bud nevnímal nebo ignoroval. A co víc, občas v plamenech opékal k obědu kousek zvěřiny. Čertům nevadilo, že upytlačené, ale přímo je rozčilovalo, jak voněla.

Pekelníky brzy opustila trpělivost a usoudili, že se musí s lesním mužíkem nějak srovnat. A tak vždy když od ohně odešel, přiběhli a ohniště zasypali hlínou. Bezouškovi to pochopitelně brzy začalo vadit. Jednak mu byla zima a hlavně, kde opékat tu zvěřinu? Nebo si ohřát přinesený oběd. A že mu doma přáli, nosil samé dobroty. Nejčastěji knedlíky a zelí, někdy i vařené brambory smíchané s kousky knedlíků, dobře omaštěné tehdy ještě poctivým sádlem. A teď věčně uhašený oheň!

Jednou, už takhle k večeru, se věnoval oblíbené dřevorubecké zábavě. Poblíž překrásného exempláře posázavského smrku, jednoho z mála mezi bučinami rostoucího, se fackoval s medvědem. Hra ho vlastně nudila, protože jako obyčejně vyhrál. Medvěd, jak s hanbou z bojiště prchal, šlápl prackou do jedné z děr, kde pekelníci občas přebývali. A pochopitelně jednomu Šlápl na ocas. Ten, celý vzteklý, z nory vyletěl, ale lede již byl medvěd. Ďábel viděl na pasece jenom dřevorubce, ale protože byl uznalý a respektoval nebojácné lidi, nabídl smír.

"Hele, zemský červe, pojď se domluvit. Mně je horko od tvého ohně a tak ti ho zasypávám hlínou. No a ty máš zase studené obědy. Jsi taky první, kdo za tři sta jedenáct let mého žití způsobil, že mi medvěd šlápl na ocas. Když ti ukážu, co bys mohl s tím zasypaným ohněm dělat užitečného, přestaneš mi to tu přetápět?" rozpovídal se skoro přátelsky.

Dřevorubci, ač statečnému, nebylo zrovna do smíchu. Nijak netoužil po delší debatě a čekal, co z pekelníkovy nabídky vzejde zajímavého. Čertisko se zachechtalo, uplivlo trochu sirného ohně a dalo se do díla: "Tak koukej, když svůj ohýnek oplácáš hlínou, nebo ještě lip jílem a hezky utěsníš, na vršku udělej takový malinký otvor. Tím bude zvolna odcházet dým. A oheň mě nebude zbytečně hřát do kožichu a budeme spokojeni oba," domluvil a jako by se rozplynul v té mlze, co s večerem přicházela od potoka do údolí.

Bezouška neoplýval nadšením, ale bavte se s čertem. Docela naštvaně pokryl ohniště vlhkým jílem a znechuceně odešel do své roubené chýšky na kraji vesnice. Ani druhý den se mu do práce moc nechtělo a tak na zlost pil chmelovinu u krčmáře Povejšila.

Do lesa se trochu bál, ale co se dalo dělat. Třetího dne vzal sekeru a pilu a vyrazil do hvozdu. Na pasece, kde měl tu čertí debatu, se z hliněného kupku ještě trochu kouřilo. Rozkopl usušený povrch a objevil divné černé kousky dřeva. A jak foukl vítr, černé kousky se rozhořely a dávaly žár, o jakém se žádným smolným polenům nesnilo.

Dřevorubec vše ještě několikrát zopakoval a s údivem zjistil, že mu čert prozradil technologický postup na výrobu toho, čemu dnes říkáme dřevěné uhlí. Přestal toho dne být dřevorubcem, stal se uhlířem. Časem pálení dřevěného uhlí nabylo takového rozsahu, že sám král musel přikázat pálit nejméně míli od sebe. Těm ohništím pokrytých jílem se začalo říkat milíře.

Třeba neuvěříte, aleje známo, že potomci rodu onoho prvního uhlíře stavěli v okolí Černých Voděrad milíře ještě koncem padesátých let minulého století. Oblíbené směsce bývalého dřevorubce, tedy knedlíků a brambor, říkáme dnes uhlířina.

PAVEL PÁVEK - MF Dnes 26. 9. 2001