O klášteře dominikánů. husitském jaru a upálení Hynka z Ronova

Při procházce Brandlovou ulicí kolem velebného chrámu sv. Bartoloměje si možná někteří povšimnou nevelké kamenné desky vsazené do zdi kolínského děkanství, stojícího proti kostelu. Je na ní vyobrazen muž v širokém mnišském oděvu s rukama rozpřaženýma ve všeobjímajícím gestu. Jde o památku na jednoho z kolínských farářů Hynka z Ronova, jehož pouť ukončily plameny zažehnuté husitskou revolucí. A to doslova a do písmene.

Vyprávění první: O klášteře dominikánů. husitském jaru a upálení Hynka z Ronova

Na Pražském předměstí, tam, kde je dnes areál bývalého pivovaru a Zámecké, stával už od počátků města klášter mnichů dominikánů. Přestože první písemné zmínky o něm pocházejí z roku 1295, o jeho vlastní podobě nevíme dnes skoro nic. V roce 1384 se připomíná oltář Panny Marie, o patnáct let později stavěli mniši zvonici. Vedle klášterních budov nesměl chybět samozřejmě kostel. Život zdejších dominikánů pak zůstává až na výjimky zahalen rouškou mlčenlivé minulosti.

Klášter měl prý právo azylu, které viníkům, již se skryli za jeho zdmi, zajišťovalo, že nebudou násilím vyvlečeni před světský soud. O tom, že toto právo bylo využíváno, svědčí i zápis morytátu z roku 1386. Tehdy se v rychtářově domě pohádal konšel Václav Koler s jistým Vavřincem z Bělé. Během pře došlo nejen na silná slova, ale přišly na řadu i meče. V nastalé bitce konšel Koler pana Vavřince těžce poranil. Nečekaje až po něm sáhne ozbrojená ruka zákona, utekl konšel do kláštera. Mniši ihned zavřeli bránu a skrze ni žádali pronásledovatele, aby nečinili násilí proti právu azylovému. Zda bylo jejich přání vyslyšeno, se dále nepraví. Co však zaznamenáno je, že když pár dní poté smrtelně zraněný Vavřinec z Bělé umíral, odkázal klášteru tři kopy stříbrných s výslovným dodatkem, že darovaných peněz má být použito na opravu kostela, a nikoliv pro klášter, který je místo stánku božího pouhou noclehárnou - "šlofhausem".

Dominikánští mniši se ale dlouho z podobných darů zbožných oveček neradovali. Roku 1419 se po celé zemi rozhořel plamen revoluce, která měla obrátit celou zemi a shodou dějinných paradoxů najít svůj konec pár kilometrů od Kolína na bojišti u Lipan. Kolín byl bohatým městem a jako takový i přísně katolickým. Nové náboženské směry hlásané následovníky Jana Husa odmítal stejně jako okolní královská města Kouřim, Čáslav, Kutná Hora či arcibiskupský Český Brod. Ale ne nadarmo se praví: Nikdy neříkej nikdy.

Přišlo jaro roku 1421. Praha se několik měsíců předtím ubránila křížové výpravě výkvětu křesťanského rytířstva Evropy a na Vítkově hoře i pod Vyšehradem udělil jednooký hejtman Žižka tradicionalistům tvrdou lekci z vojenské taktiky. Pořekadlo, že "změna je život", začalo platit víc než kdy jindy.

Po ovládnutí hlavního města vyrazily husitské šiky obracet na jedinou a pravou svoji víru i ostatní. Zatímco Žižka operoval už od začátku roku v severozápadních Čechách, na východ vyrazilo vojsko Pražanů a královéhradeckých orebitů pod vedením zuřivého kněze Jana Želivského a pánů Hynka Krušiny z Lichtenburka (Lichnice), Diviše Bořka z Miletínka a Hynka a Viktorina z Poděbrad. Do cesty se této výpravě postavil 17. dubna Český Brod. Jeho obyvateli byli katolíci, k jejichž obraně měla sloužit silná posádka německých žoldnéřů císaře Zikmunda. Nikdo z nich nemínil vydat město bez boje. Husitský útok trval několik hodin. Když se boží bojovníci dostali za hradby, prchli žoldnéři do kostela sv. Gotharda a schovali se ve zvonici. Plamenná smrt je ale našla i zde, když husité věž zapálili. Ty, kteří unikli ohni, pak honili celé odpoledne po ulicích a pobíjeli. O život tak přišlo vedle dvou stovek vojáků a civilistů i osmnáct knězi a bývalý písař krále Václava IV, jediný z konšelů, který unikl novoměstské defenestraci - Mikuláš Navara, zvaný Čber.

Zpráva o tomto masakru se rychle rozšířila po okolí, takže když ozbrojené šiky pod korouhví s kalichem dorazily o pět dní později, 22. dubna 1421, ke Kolínu, vyšli jim ctihodní měšťané vstříc, žádajíce zuřivého kněze Želivského o milost. Věděli, že nedalekou Kouřim již husité ušetřili, když otevřela své brány, a doufali ve stejný osud. Želivský po jejich slibu, že přestanou poslouchat římského císaře a přejdou ke kalichu, opravdu vzal Kolín na milost. Přesto ale někteří Pražané vpadli do kláštera, pobořili ho a zapálili. Většina mnichů sice stačila uprchnout, ale šest z nich bylo chyceno a i s farářem Hynkem z Ronova upáleno před Kouřimskou branou.

Kronikář Hájek z Libočan, který neměl Žižkovy kališníky příliš v lásce, dodal: "...kněze Hynka vsadivše do smolného sudu a slámou zacpavše, zapálili, skákajíce okolo něho zpívali tu píseň táborskou "Ktož jste boží bojovníci" až do konce..." Druhý den pak vyrazily zpěvné šiky ke Kutné Hoře. A i ta se rychle vzdala bez boje. Dominikánský klášter už obnoven nebyl. Na jeho místě postavil roku 1436 husitský kněz Bedřich ze Strážnice svůj hrad Lapis refugii - Kámen útočiště.

Na památku Hynka z Ronova byla do Kouřimské brány vsazena kamenná deska s fiktivní podobou upáleného kněze. Když byla brána roku 1844 zbořena, zazdili desku do zdi sousedního domu. Odtud byl kámen roku 1913 přenesen na budovu děkanství. A tam je dodnes.

Hynka z Ronova
text Martin Drahovzal