Poslední Vršovci na Libici

Dopolední slunce se jen pomalu probíjelo závojem hustých říjnových mlh a jen zvolna stoupalo nad obzor. Psal se říjen roku 1108 po narození Páně, podzim se přihlásil vydatnými dešti a plískanicemi. Dnes se konečně zdálo, že nastává čas pozdního léta. Stařešina rodu Vršovců jménem Božej, žijící s rodinou na Libici, se vrátil z každodenní objížďky svého sídla. Pražský kníže mu svěřil hradisko do správy za dřívější služby.

Statný muž seskočil ze svého vraníka, kterého podkoní odvedl do stáje. Vršovec měl zachmuřené čelo a hluboké vrásky mu brázdily i tváře. Navečer mu posel z vraclavského hradiska přinesl špatné zprávy. Panovník Přemyslovec Svatopluk se rozhněval na celý jeho rod a Božej dobře věděl, co je toho příčinou. Jeho bratr Mutina s některými dalšími soukmenovci totiž před nekouká týdny tajně jednali na svidnickém hradě na polském území. Sešli se zde s předáky polského knížete, aby se poradili o tom, jak společně svrhnout pražského panovníka. Tato úmluva však byla brzy vyzrazena.

Ještě v noci byly všechny stráže zesíleny. Vršovec v té době přesídlil i s rodinou na předhradí. Přestěhovali se nedávno, když jejich sídlo na hradisku zachvátil neopatrností jednoho ze sloužících nenadálý požár. Narychlo dobudované opevnění by snad odolalo útoku, ale mělo svoje slabá místa. Jedním z nich byla i mohutná brána dvorce, tesaři a jejich pomocníci měli ještě dost práce.

Celá rodina právě usedala k obědu a Božej jim chtěl oznámit své rozhodnutí. Věděl dobře, že všem bude nejlépe v dobře opevněném vraclavském hradisku ve východních Čechách. Po krátké modlitbě si jeden po druhém začali nabírat z velké mísy ovesnou kaši. Najednou zaslechli zvenčí nějaký křik a lomoz. Vladyka a jeho jediný syn Bořut vyskočili, v běhu se stačili opásat meči a hnali se ke dveřím.

Na prostranství před jejich dvorcem urputně bojovalo několik neznámých mužů s domácí čeledí. Odevšad jim přibíhali na pomoc další, ale také bylo vidět, že přes pole přijíždějí houfy cizích ozbrojenců. Rozestavěnou bránu nestačil nikdo zavřít, vetřelci se už probili na dvůr. Nechávali za sebou mrtvé a raněné a bylo jasné, že získávají převahu. Teď už bylo poznat, že je vedou Vacula, Heřman a divoký Krása Božej ho poznal podle kudrnatých vlasů a hlubokého šrámu na čele. Všichni patřili k družině přemyslovského knížete a Božejovi bylo jasné, proč přitrhli.

Společně se synem rychle přispěchali k obráncům dvorce. Boj potom už netrval dlouho, otec i jeho syn sice utržili jen pár šrámů, ale útočníci je zajali. "Pryč s tebou zlosyne," vyštěkl Krása Vršovcovi do tváře! "Co se stalo? Máte-li od knížete nařízeno, abychom byli zajati, může se tak stát beze zbraní a hluku," odpověděl Božejův syn Bořut. Vacula a Heřman s tasenými meči volali, že každá zrada musí být po právu potrestána. Vladyka chtěl něco namítnout, ale pádnou ranou byl umlčen.

Ještě ten den pak byli oba na knížecí rozkaz nemilosrdně popraveni. Rozvášnění útočníci je ještě zbavili šatů a nahé hodili do jámy s odpadky. Ozbrojenci neváhali a na dobytý dvůr z několika stran posadili červeného kohouta. Podobný osud pak potkal v příštích dnech i na jiných hradiskách téměř všechny příslušníky rodu Vršovců. Tím se dovršila tragédie rodu patřícího v české kotlině k těm nejstarším.

Milan Čejka - MF Dnes 19. 10. 2001
Libice - archeologie
BYLI TU I VRŠOVCI. Archeologové loni v létě při záchranném průzkumu na libické návsi možná našli i němé svědky vršovské tragédie.