Dějiny Kutné Hory zachytila řada kronik

Pod pojmem kronika se většině z nás vybaví silná kniha či sešit, postupně zaplňovaný popisem událostí v rodině, z pobytu na letním táboře, nebo - a o tom bude řeč - dokumentující události v životě města. Kutná Hora má takových knih, zachycujících její vývoj i osudy, velké množství. Čtení v nich je nesporně velice zajímavé a neméně zajímavé jsou i osudy jednotlivých kronikářů, kteří svojí rukou popisovali čisté listy událostmi, které považovali pro město a jeho občany za důležité.

Nejznámější kutnohorskou kronikou jsou Paměti Mikuláše Dačického z Heslová, zaznamenávající období vrcholného rozkvětu Kutné Hory od druhé poloviny 15. století do roku 1626. Nicméně název kroniky je poněkud matoucí a jen odborná veřejnost ví, že na této kronice pracovalo postupně šest písařů, jejichž pořadí Mikuláš Dačický z Heslová uzavíral. Jeho zásluhou je, že shrnul zápisy svých předchůdců do jedné knihy v historické posloupnosti. A protože na ony další kronikáře, kteří Dačického předcházeli, se poněkud zapomíná, věnujme jim alespoň následujících pár řádků. Takovým prvním kutnohorským kronikářem byl Bartoš z Práchňan, který se v Kutné Hoře narodil roku 1444. Jeho hlavní živností byl "suken kroječství".

Bartoš byl člověk na svoji dobu nepochybně velmi vzdělaný a díky živnosti i bohatý. V letech 1470 a 1471 byl cechmistrem kráječů suken a v téže době, až do roku 1507, byl šepmistrem. K velkému jmění si pomohl díky podílu na kutnohorském dolování. Jeho majetkové poměry byly natolik vynikající, že v roce 1502 ručil králi Vladislavovi za jeho dluh vůči jistému Adamu Štosovi z Kůnic. Dlužná částka 225 kop grošů byla sice i pro Bartoše z Práchňan nemalá, ale zjevně si toto více než přátelské gesto vůči králi mohl dovolit.

Ostatně i jeho styl života byl spíše šlechtický než měšťanský. Vlastnil několik domů v Kutné Hoře i řadu nemovitostí dalších. Pro vlastní potřebu si vydržoval i písaře. Tím prvním byl Pistora z Načeradce, po něm pak nastoupil jistý Růži, o němž nic bližšího nevíme. Byli to však zřejmě oni, kdo zapisovali na stránky kronik události tak, jak jim je jejich zaměstnavatel diktoval.

Protože Bartoš z Práchňan byl nesporně velký patriot města, ale také hluboce věřící člověk, velkou část svého majetku vkládal do kostelních nadací. Tak v roce 1486 založil s havíři z dolu Rousy sbírku, z jejíhož výtěžku byl pořízen "zlatohlavý ornát s dvěma zlatohlavými dalmatikami barvy brunátné, vložené ku chrámu svatého Jakuba".

Svoje kronikářské následovníky měl Bartoš vlastně z rodiny. Z jeho manželství s manželkou Annou, uzavřeného v roce 1470, se narodilo osm dětí. Z nich pak Jan starší, Jan mladší a Mikuláš pokračovali v díle, započatém svým otcem. Smrtí Jana mladšího v roce 1552 rod Bartošů vymřel tak říkajíc po meči.

V městských kronikářských záznamech pokračoval Ondřej Křivoláček, u něhož začínají stopy k rodu Dačických z Heslová a k onomu nejznámějšímu z nich - Mikuláši. Ale to je již zcela samostatná kapitola.

MIROSLAV ŠTROBL - MF Dnes