O králi Bedřichovi, císařovně Marii Terezii, jedné bitvě a písničce

Každý zná slavný Kmochův pochod Kolíne, Kolíne. Svůj původ tato proslulá skladba měla v lidové písničce, která připomínala jednu z nejkrvavějších bitev, jež se odehrály za branami Kolína. Byla součástí tzv. Sedmileté války a Kolín díky ní vstoupil i do dějin válečnictví.

V polovině padesátých let 18. století se opět začala měnit mapa střední Evropy. Hnacím motorem změn byl mladý německý stát Prusko, jemuž železnou rukou vládl mladý a ambiciózní král Fridrich II., známý v českém prostředí jako král Bedřich. Na rakouském trůně stále ještě upevňovala svou pozici císařovna Marie Terezie, která už v předchozích letech přišla v boji s pruským králem o Slezsko. Po několika letech "klidu zbraní" vpadli Prusové roku 1756 do Saska a záhy překročili hranice Čech. Rakouské vojsko bylo dvakrát zdecimováno, nejprve u Lovosic a v květnu 1757 u Štěrbohol. Prusům nestálo nic v cestě k nejničivějšímu obléhání hlavního města království v celé jeho historii.

Na pomoc pomalu ničené Praze vyrazil rezervní sbor, nad kterým převzal velení císařovnin maršál Leopold Daun. Mezi Kolínem a Plaňany mu ale cestu přehradila pruská armáda, která se stáhla od hlavního města království, aby udělala definitivní tečku za habsburskou brannou mocí.

Dne 17. června, den před osudnou bitvou, soustředil Fridrich II. okolo Vrbčan nedaleko Plaňan asi dvacet tisíc pěšáků a čtrnáct tisíc jezdců, které mělo v bitvě podporovat devadesát děl. O sílu nepřítele se prý příliš nestaral, protože dosud žádnou bitvu neztratil. Maršál Daun využil tmy a přesunul svých čtyřiapadesát tisíc mužů na Přerovský vrch mezi Chocenice a Křečhoř (proto také bývala tato bitva nejprve známá jako bitva u Chocenic).

Ráno vystoupil Fridrich na věž plaňanského kostela, aby přehlédl bojiště, a když zjistil, že nic nevidí, přesunul pozorovací stanoviště do zájezdního hostince Nové Město. Celé dopoledne 18. června pak vojska vyčkávala a až teprve kolem jedné začala pálit rakouská děla z křečhořského vrchu, který vzápětí vzali Prusové útokem. Rakouští obránci byli donuceni ustoupit hořící vesnicí do nedalekého lesíka a po čtvrté hodině už hořel boj na celé frontě a nejkrvavěji právě o křečhořský vrch. Vážné mezery v rakouské pěší linii museli nakonec doplňovat granátníci a jezdci sesedlí z koní. Kolem sedmé hodiny vydal Fridrich, který poslední fázi bitvy řídil z protějšího svahu, nazvaného po něm později Bedřichov, povel k útoku na nejslabší část rakouské fronty.

Podle tradice v tu chvíli požádal hrabě de Thienes maršála Dauna o povolení, aby mohl vést do útoku svůj pluk složený převážně z nováčků. Daun prý prohlásil: "S těmi holobrádky nic velkého nesvedete!" A hrabě to vojákům tlumočil po svém:"Holobrádci, ukažte, že k zabíjení nejsou potřeba vousy, ale zuby!"

Útok pluku de Ligne, se nakonec stal pověstným kamínkem strhujícím lavinu dosud rozprášených jednotek a Prusové se pod tlakem dali na bezhlavý ústup. Fridrich II., který to vše pozoroval z kopce, prý křičel na běžící vojáky: "Všiváci, chcete žít věčně?" až mu jeden z nich prý odpověděl: "Za pět feniků toho bylo dneska už dost!" Hysterický pruský král se dal nakonec také na útěk, aniž předal někomu velení, a celá pruská armáda bezhlavé prchala přes Velim a Pecky do Nymburka. Bitva byla dobojována, ačkoliv Rakušané až do rána doopravdy nevěděli, že jsou vítězi.

Ztráty obou stran dosáhly dvaadvaceti tisíc mužů. Oslava vítězství se konala 22. června ve Svojšicích, kde byla sloužena mše za padlé a vypálena salva z tisíců pušek a dél. Fridrich TI. byl ještě několikrát poražen, ale Marie Terezie nakonec musela kapitulovat, čímž definitivně přišla o slezská území.

Samotný Kolín prožíval tyto dny řadu nesnází, neboť v jeho domech (např. U Zlatého beránka, U Zlaté štiky - bývalá rybárna na náměstí) byli ubytováni pruští důstojníci a měšťané museli zajistit stravování řadových vojáků na vlastní útraty. V 17 domech byly zřízeny lazarety a Kolínští se museli vyplatit 18 zlatými z povinnosti ošetřovat zraněné, aby "nemuseli pochovávat mrtvé do labského písku". Město bylo řadu dní uzavřeno a pruští vojáci nepustili nikoho dovnitř ani ven. Chyběli tu především knéží, kteří z města utekli ještě před jeho okupací. Plukovník Tettenhorn na jejich adresu poznamenal: "Toho městského kněze, co pryč odejel, až se vrátí, nechtě vymrskatí z města! Radního, který na útěk pomýšlí, nechám ihned oběsiti!"

Prusové z Kolína odtáhli dva dny před osudovou bitvou, 16. června 1757. Po skončení Sedmileté války vztyčili na památku těžkých dní kolínští občané kolem Mariánského sloupu na náměstí čtveřici soch světců.

O sto let později, roku 1841, nechal postavit Václav Veith na vrchu Bedřichově pískovcový monolit na oslavu vítězství rakouských šiků a za další půlstoletí (1898) vznikl ze stejného důvodu i památník na vrchu Křečhoři.

A mezi lidmi se po dvě století zpívala písnička, kterou František Kmoch upravil na jeden ze svých nejslavnějších pochodů:"Kolíne, Kolíne, na pěkné rovině, nejeden synáček u tebe zahyne, Kolíne, Kolíne, nejsi hoden státi, nejedná matička synáčka tam ztratí. Matička synáčka, sestřička bratříčka, nejedná panenka svého milovníčka..."

kralbedrich (26K)
kralbedrich2 (25K)
text Martin Drahovzal