Kutná Hora Jezuity Kořínka

Vychází jedno z nejzajímavějších českých literárních děl sedmnáctého

Jezuita Jan Kořínek bývá ve slovnících odbýván několika větami jako autor regionálního významu. Vydání jeho Starých pamětí kutnohorských spojené s důkladnou studií Alexandra Sticha a Radka Lungy tento stav nepochybně změní.

Jan Kořínek (1626 - 1680) prošel během svého života řadu významných měst v Čechách o a na Moravě, kde vyučoval na jezuitských gymnáziích. Po prvním krátkém pobytu v Kutné Hoře v polovině 60. let 17. století přichází rodák z nedaleké Čáslavi do někdejšího centra dolování a mincovnictví znovu v roce 1672 a během následujících tří let sepisuje Staré paměti kutnohorské - dílo s komplikovanou významovou strukturou, kde je historický materiál bezvýhradně podřízen uměleckému a ideovému záměru. Vytištěny byly v staroměstské tiskárně Jiřího Černocha v roce 1675.

Staré paměti tvoří dvacet kapitol, nazvaných podle rudních kamenů "handštány". Každý z nich je věnován určitému tématu, např. vztahu panovníků ke Kutné Hoře, kutnohorským boháčům, boji proti kacířům, péči o církev atd. Kořínek svou práci v úvodních předmluvách označuje za vylíčení chvalitebných skutků horníků, tj. obyvatel Kutné Hory, v dobách největší slávy města, které podle něj upadlo se zastavením dolování v kaňkovském pásmu v roce 1614. Tento rok proto s jedinou výjimkou, kterou je uvedení jezuitů do Kutné Hory, představuje horní hranici Kořínkova vyprávění.

O interpretaci Kořínkova textu se pokoušejí editoři v závěrečném, více než stostránkovéra komentáři.Protože Alexandr Stich se věnuje Kořínkovi již řadu let, můžeme předpokládat, že rozhodující autorský podíl náleží právě jemu.

Dílo jezuitského spisovatele je zde posuzováno v obdivuhodně širokém kontextu literárních i mimoliterárních vztahů. Oproti starším názorům, podle nichž jsou Staré paměti kutnohorské pouhou snůškou historek sepnutých místem děje a mají význam snad jen pro sledování hornické terminologie, postavili Stich a Lunga důmyslnou hypotézu, která je sice vystavena převážně na nepřímých důkazech,^ ale působí velmi přesvědčivě.

Protest proti Habsburkům

Kořínkovo dílo je podle nich vyjádřením protestu proti habsburské politice vůči českému státu v pobělohorském období. Jako jeden z inspiračních zdrojů překvapivě odhalují Český stát Pavla Stránského, s nímž se Staré pamětí v mnoha momentech těsně stýkají. Shoda mezi oběma texty je zvláště patrná při srovnání Rudolfa H. pokojného" panovník> s jeho bratrem Matyášem. Vzhledem k tomu, že Kořínek jistou dobil pobýval i v Litoměřicích, působišti Pavla Stránského, a dochovaná korespondence jej spolehlivě vřazuje do balbínovského okruhu, zdá se velmi pravděpodobné, že minimálně u jisté části svých čtenářů znalost Českého státu předpokládal.

Důkladným rozborem Starých pamětí, v nichž je významově důležité i to, o čem autor nepíše, a jejich srovnáním s dalšími památkami (např. Balbínovou Obranou), přinášejí editoři mnoho nových zjištění, jejichž pouhý výčet přesáhuje možnosti novinové recenze.

Svému předem danému ideovému záměru dal Kořínek velmi rafinovanou podobu. Složitou strukturu díla můžeme vypozorovat už ve výstavbě kapitol, ve střídání různých stylistických rovin, patrná je však i ve způsobu používání nějnižších stylotvorných prvků. Pozoruhodné je užití neologismů ("tlamy žvamy" apod.), zmínku si bezesporu zaslouží Kořínkův pokus o fonetické zachycení zpěvu slavíka. Za specifický -stylistický rys pak lze pokládat i záměrně úžívanou hornickou terminologii, pro jejíž pochopení autor sestavil slovníček s vysvětlením jednotlivých pojmů.

Staré paměti nebyly během 17. a 18. století znovu vydány, šířily se však v opisech a editoři pečlivě mapují i jejich druhý život. Mezi odsouzení Kořínkovy práce Josefem Dobrovským a její nadšené přijetí Josefem K. Tylem spadá druhé vydání v roce 1831. Katolický farář M. Devoty ze Sedlce u Kutné Hory, který je uskutečnil, však z textu vynechal nejtvrdší protihusitské výpady, jimiž Kořínek bez ohledu na skutečnost, že Kutná Hora byla po dvě století utrakvistickým městem, vskutku nešetřil. Od druhé poloviny 19. století však Staré paměti stojí na okraji zájmu historiků i literárních vědců.

Práce s prameny

Zjevné sympatie, s nimiž editoři Kořínkovo dílo vykládají, místy vedou k oslabení kritického přístupu. Např. u kolísání ve tvarech přechodníků pro týž podmět není třeba předpokládat úsilí o "stylovou diferenciaci a obohacení", neboť doklady tohoto jevu lze nalézt i v soukromé korespondenci 17. století a uspokojivé vysvětlení je poměrně prosté; neustálenost dobového jazyka. Podobně je poněkud přeceněn Kořínek-historik. Jeho práce s historickými prameny se nijak nevymyká soudobému průměru, co do pečlivosti stojí spisy řady současníků z jezuitského i jiných řádů výše než Staré paměti.

V edicích památek starší české literatury se střetává snaha co nejvěrněji zachovat dobový jazyk s ohledy na laického čtenáře. Čtenářské vydání Starých pamětí je bez ohledu na výhrady, které lze vznést vůči některým úpravám, solidním kompromisem a mohou je využít laici i nefilologičtí odborníci.

V úvodu své stati si editoři kladou za cíl "představit Kořínkovy Staré paměti kutnohorské jako dílo zaujímají čí spolu s Komenského Labyrintem místo na vrcholu hodnotové pyramidy české umělecké prózy 17. století a i jako jedno z nejvýznamnějších a nejúčinnějších děl staršího českého písemnictví vůbec". Tento názor se i přes jejich vynikající interpretační výkon zřejmě nedočká obecného přijetí. Na skutečnosti, že edice Starých pamětí kutnohorských představuje jeden z nejvýznamnějších edičních počinů 90. let, to však nic nemění.

Jan Kořínek: Staré paměti kutnohorské. Vydalo nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001 (s vročením 2000). Ediční příprava, komentář, vysvětlivky a rejstříky Alexandr Stich a Radek Lunga. 605 stran, doporučená cena 375 Kč, náklad neuveden.

Tomáš Borovský - Lidové Noviny 28. 7. 2001
Jan Kořínek: Staré paměti kutnohorské.