Vyprávění desáté: O kolínských biografech

"Obecenstvu královského města Kolína a okolí dovoluji si oznámit, že jsem na základě povolení vysokého c,k.místodržitelství zařídil v Kolíně stálé kinematografické divadlo..." Těmito slovy začínal plakát, který roku 1911 oznamoval, že v našem městě začíná promítat první kino. Vydejme se po stopách tří biografů, které prošlapaly cestu dnešnímu modernímu Kinu 99.

Kolín na počátku 20. stoíetí žil řadou kulturních událostí. Mezí nimi měly své nezastupitelné místo i návštěvy kočovného biografu, který sem přijížděl vždy jednou v roce a v plátěném stanu na místě dnešních lázní provozoval promítání krátkých filmových představení. Tím naprosto okouzlil řadu nadšených diváků, mezi nimiž byl i účetní Kaškova knihkupectví Karel Franc, který po absolvování zkoušek z obsluhy promítacího přístroje zažádal o živnostenské povolení.

Tomu bylo vydáno v září roku 1910 pro produkci v divadelním sále Zámecké restaurace v centru města a jeho součástí byl i zákaz promítání "hrůzostrašných snímků", představení "pouze pro pány", ("pikantní program") nebo filmů "narážejících na současné poměry". Správa zámeckého pivovaru ale nakonec smlouvu zrušila, a tak se Franc rozhodl postavit kino vlastní. Nejprve uvažoval o dřevěné boudě Na Hradbách, ale nakonec přestavěl prázdný špýchar v Kolíně III. na kino se 120 sedadly. Elektrickou instalaci provedla firma Křižík, která roku 1911 postavila v Kolíně také Křižíkovu parní elektrárnu.

První promítání bylo zahájeno 25. prosince 1911 programem složeným ze sedmi kratších snímků "Sňatek budoucího následníka s princeznou Zitou", Krásná Řekyně" (drama), Svíce oltářní (román jeptišky) Jezero Gardské (přírodní snímek), Zvoníkův syn (obraz ze života), Když je nouze o vodu (humoristické) a Firuli milionářem (opět humoristické).

Představení se pak promítala každý večer v osm a v neděli i ve čtyři hodiny odpoledne. Němé snímky byly doprovázeny zpočátku pouze zvukem klavíru, k němuž se později připojily housle a nakonec byly výpravné snímky podbarvovány šestičlenným orchestrem. A kino bylo za korunu, i za padesátník, ke stání i za třicet haléřů. Od roku 1912 se začaly objevovat i celovečerní několikadílné filmy společnosti Pathé, mezi nimiž se objevil Shakespearův "Romeo a Julie", Dumasův "Královnin náhrdelník" či Hugovi "Bídníci". O rok později ale rakouská vláda vydala přísná hygienická nařízení, kterým stávající kolínské kino nevyhovovalo. Proto se Karel Franc rozhodl postavit biograf nový v tehdejší ulici "Za Quintinem" (dnešní Kmochově). Ještě téhož roku byla stavba pro čtyři stovky diváků dokončena a promítat se v něm začalo 19. prosince 1913.

První světová válka znamenala nejen chvilkovou odmlku a povinnost promítat propagandistické "vídeňské válečné zpravodaje", ale i odvedení promítače a posléze Í majitele kina na frontu. Francovo kino ale promítalo dál a to díky jeho bratrovi Františkovi. Až do roku 1920 bylo Francovo kino jediným biografem v Kolíně. 10.října toho roku ale začalo promítat šestisetmístné Bio Republika, umístěné v nově vybudovaném Lidovém domu strany sociálně demokratické dělnické na místě dřívějšího měšťanského pivovaru. (Dnes na tomto místě stojí Městský společenský dům ze 70. let). Startovacím filmem bylo americké drama "Nezvedené děvče". Následujících deset let se Kolínští chodili bavit do svých dvou kin na němé filmy a od listopadu 1930 i na zvukové. Mezi prvními byl Král jazzu.

Aby přilákali do svého biografu více diváků, vrhli se provozovatelé Bia Republika masově i na reklamu. Ta se objevovala pravidelně nejen na stránkách kolínského tisku, ale i ve výkladech obchodů. Řada snímků měla i živou reklamu v podobě Číňanů postávajících před kinem při promítání snímku "Čínské moře bouří" či kozáků při "Stěnkovi Razinovi". Zároveň sem byli zváni na besedy s diváky známí filmoví tvůrci, a tak se tu objevili nejen režiséři Martin Fric, Karel Lamač a Vladimír Slavínský, ale i herečka Anny Ondráková a další celebrity stříbrného plátna.

Druhá světová válka neznamenala pro kolínská kina veliké ztráty, naopak diváci vyhledávali České filmy tak náruživé, že se německý oberlandrát rozhodl omezit jejich počet a nutil promítat snímky německé. V té době (1940) také vzniklo za mostem třetí kino, které dostalo jméno Kino Zálabí (později Jas) a bylo provozováno Červeným křížem. To zahájilo činnost dodnes oblíbenou komedií "Cesta do hlubin študákovy duše".

Po válce byl z bezpečnostních důvodů zbořen Lidový dům i s Biem Republika (kterému se v té době už několik let říkalo Lido-bio) a záhy nato znárodněna celá kinematografie.

Šedesátá léta přinesla kolínským divákům nová lákadla . V prostoru Zimního stadionu bylo otevřeno Letní kino a zálabský Jas byl vybaven širokoúhlým plátnem. V programové nabídce se objevil Filmový festival pracujících přinášející dostupné premiéry a také Filmový klub, díky němuž nadšenci objevovali utajené poklady české i světové kinematografie.

V obou kinech (Jasu a Oku - bývalém Francově kinu) se promítalo po dvou představeních sedm dní v týdnu. Jas byl předurčen k premiérám a velkofilmům, Oko ke komornějším snímkům a reprízám. Na konci 70. let se Letní kino přestěhovalo do nově upravených prostor ve Fučíkové (dnes Komenského) parku a začaly se provádět úpravy pomalu stárnoucího Oka.

Příchod porevolučních změn v 90. letech znamenal konec kolínských biografů. Oko bylo v roce 1991 z ekonomických důvodů uzavřeno a po restituci se změnilo na stejnojmenný taneční bar. O rok později skončilo Í Letní kino, které je dnes opět klášterní zahradou kapucínů a roku 1998 umlkl i zálabský Jas, který dodnes zeje smutně vyhaslou prázdnotou.

Vedení města se na jednu prázdninovou sezónu 1994 pokusilo otevřít Letní kino znovu na Zimním stadionu, ale návrat šedesátých let se už nekonal. Milníkem nové éry je dvousálové Kino 99, vzniklé symbolicky v posledním roce minulého století.

text Martin Drahovzal

kina (4K)