O hrdelním právu a zásmucké šibeničce jako panně

Ne každé město se mohlo v minulosti pyšnit právem trestat zlotřilce na hrdle a posílat tak své černé duše k poslednímu soudu o něco dříve, než jim byl vyměřený čas.

Mezi ty šťastné patřily Zásmuky, hrdé na bytelnou šibenici stojící za městem nedaleko františkánského kláštera, jehož zbožní obyvatelé měli bohužel dobrý výhled na její úrodu. Když ale roku 1729 po dvou stech letech fungování dosloužila, rozhodli radní postavit šibenici novou, a to raději o něco dál, na kopci u nedalekých Vršic. O povolení ke stavbě nové spravedlnosti se muselo žádat až v Praze, ale tamní úředníci byli těmto stavebním projektům nakloněni, a tak se, hned jak slezl poslední sníh, vydali do práce zvesela zásmučtí řemeslníci.

Kameníci vezli fůry otesaných balvanů, cihel a vápna, tesaři bukové a dubové kmeny, kováři a zámečnici železné svory, hřeby a panty, aby bohulibé dílo bylo co nejdříve a v plné kráse hotovo. Práce se všem dařila, a proto už začátkem dubna stála na kopci u Vršic "šibenice jako panna", jak o ní zálibně prohlásil kouřimský kat Jiří Dubský, který byl přizván jako odborný poradce. Nyní bylo třeba dát průchod starobylému právu a novou spravedlnost slavnostně převzít a poté ji i "provdat" za prvního odsouzence.

A tak 21. dubna roku 1729 vyrazil z městské brány početný průvod. V jeho čele vedl kantor školní mládež v nedělních šatech, za nimi jel obklopen družinou myslivců zámecký hejtman a po něm purkmistr s konšely na těžkých selských koních. V těsném sledu kráčely řemeslnické cechy s vlajícími korouhvemi a pochodem městské kapely a za nimi početný dav všeho zásmuckého lidu.

Pod šibenicí zapěla školní mládež zbožnou píseň, hejtman a purkmistr přednesli jadrné proslovy ku chvále a užitku nové spravedlnosti, již nazvali "klenotem městečka a strážkyní práva", muzika vyhrávala a lidé se veselili. A to je čekalo druhý den ještě další divadlo - první poprava.

Městští radní na to dopředu pamatovali, a tak si v šatlavě pro tuto slavnostní chvilku schovávali provinilce už od zimy. Čekatelem byl vysloužilý voják Vít Hotovec, který na podzim ukradl na poli půl kopy zelných hlávek a propadl hrdlem. A tak se nazítří po velké slávě konalo na popravčím vrchu nové divadlo. Početný dav provázel zvesela kráčejícího delikventa, kterého páni nedali árii svázat, ani mu neoblékli režný rubáš odsouzenců, naopak mu sám hrabě poslal ráno pěkný myslivecký šat a klobouk s pérem. A tak si Hotovec vykračoval k šibenici a cestou trousil drsné vojenské vtipy, které vyvolávaly salvy smíchu. Občas si přihnul z jedné z lahví vína, které mu večer poslali ze zámku.

Aby nebyla slavnost rušena úředními formalitami, vyzpovídal se delikvent faráři Hlasivcovi již den předem a také radní Machek už zapsal do úřední knihy: "A nazítří 22. dubna Vít Hotovec stár šedesát let na nově vyzdvižené spravedlnosti pro své krádeže na hrdle ztrestán byl skrze mistra popravního Jiřího Dubského."

Ted už zbývalo než zápis uvést v praxi. Když odsouzenec přišel k šibenici, rozbil prázdnou láhev o trám a pravil katovi: "Vítej kmošku. Věz, že já ve světě své už vykonal, teď vykonej ty své!" A Jíra konal. Krůček po krůčku vystoupil s vojákem na žebříku až k vrcholku šibenice. Tam mu kolem krku přehodil bílou oprátku a pak sotva znatelným pohybem mu zlomil vaz. Nato se chytil šibenice, odkopl žebřík a elegantně sjel po viselcově těle na zem.

Dav dlouho aplaudoval a pak se rozešel do svých domovů. Jen páni se sešli ve městě na sousedské trachtaci, při níž radní Machek ustavičně opakoval, že jaktěživ neviděl "odpravení tak veselé a exekuci tolik přepěknou".

MARTIN DRAHOVZAL - MF Dnes